Píše se duben 1934. Členská schůze jednoty dala souhlas ke stavbě. 7. května byly zahájeny první práce pro stavbu na letním cvičišti. Stará šatna se změnila na stavební kancelář, kde pak byly konány všechny schůze správního výboru i stavebního odboru.
Cvičiště, dosud poměrně klidné, zarojilo se bratry pracujícími na odstranění ornice. První, slavnostní výkop, provedl 9.května 1934 úřadující místostarosta jednoty br. Hrabačka. A už to šlo ráz na ráz.
Průběhem stavby doznal původní projekt některých změn, jež sice všechny byly ku prospěchu sokolovny, ale způsobily značné překročení stavebního rozpočtu. Bylo zjištěno, že by byla velká škoda nevyužít místo pod foyerem. Foyer byl podsklepen a získána tímto prostorná suterénní místnost. Původní projekt řešil předložený balkon. Nejen, že by se tím zmenšil sál, ale zůstalo by nevyužité místo nad foyerem. Proto bylo rozhodnuto zařídit balkon nad foyerem a oddělit jej dřevěnými, pohyblivými přepážkami od tělocvičného sálu.
Plány a rozpočty nepočítaly s vodovodem a ústředním topením. Stavební odbor nabyl přesvědčení, že moderní sokolovna se bez těchto zařízení neobejde a dodatečně je zahrnul do projektu. Konečně bylo prohloubeno schodiště pod jevištěm a jeviště samo zvýšeno. Rovná střecha nad restaurací opatřena zábradlím a vydlážděna, aby se zde v letních měsících dalo poseděti. Odtud pak proraženy dveře do výborovny.
Budova v hlavních rysech byla hotova a zdálo se, že hlavní úkol je splněn. Chyba lávky! Největší starosti nastaly se zadáváním prací řemeslných. Co tu bylo úvah, ohledů a propočtů při každé jednotlivé práci. Snahou bylo provádět všechny práce členy Sokola.
Na stavbu spotřebovalo se asi 200 000 cihel, 430 m3 písku, 15 m3 kamene, 80 m3 popela, 4 vagony vápna, přes 11 vagonů cementu. Úhrnný náklad činil 575 877 korun.
Materiál dále uvádí rozpis jednotlivých nákladů. Např. mzdy dělníků a zedníků činily 122 829 korun, stavební dozor 21 756 korun, stavební materiál vč. cementu,vápna a železa necelých 95 000 korun, kovářské a klempířské práce necelých 11 000 korun, tesařské práce vč. materiálu ca 48 000 korun, sklenářské práce 8 600 korun, střecha ca 13 000 korun, truhlářské práce ca 28 000 korun, malířské a lakýrnické práce 12 000 korun, práce elektrikářské 28 000 korun, ústřední topení 46 000 korun, dva sokolové nad vchodem 2000 korun, oplocení něco přes 3 000 korun, vnitřní zařízení ca 36 000 korun. Většina prací byla účtována za režijní ceny. Z písemného materiálu vydaného k otevření sokolovny citujeme:
Naplňuje nás hrdostí, že mnoho bratří po práci v dílnách a kancelářích spěchalo, aby při stavbě co možno přispělo. Nejvíce zasluhují uznání ti, kteří, nepřihlížejíce k výši stanovené pracovní povinnosti, pracovali daleko větší počet hodin. Nemůžeme je všechny vyjmenovat, ale všem ze srdce sokolsky děkujeme. Děkujeme také majitelům povozů a potahů, ať už členům jednoty nebo jejím příznivcům, kteří nám pomohli bezplatným dovozem různého materiálu snížiti stavební náklad. Děkujeme také Občanské záložně v Doubravce a Měšťanskému pivovaru v Plzni za poskytnutí levného hypoték. úvěru.
Bulletin k otevření sokolovny v červnu 1935 obsahuje m.j základní informace o firmách, které se na stavbě podílely. Některé z nich se prezentují způsobem "truhlářskou práci v sokolovně prováděl..." a podobně. Je to nepochybně zajímavé a dokumentuje to význam Sokola pro společenský život v té době.
Sokolovna tedy byla otevřena a sokolská činnost se mohla rozvíjet ne v provizorních podmínkách, ale ve vlastním objektu, na který byli pyšní všichni. Vždyť bez nich by nebyl. Jaká asi byla atmosféra onoho dne- 9. června 1935- kdy se za účasti sokolských jednot Velké Plzně konalo slavnostní předání sokolovny, kdy se konala veřejná vystoupení, slavnostní valná hromada a veselice, na které vyhrávala hudba Sokola Plzeň I ? Možná, že někdo z pamětníků by mohl oživit naše vzpomínání vyprávěním svého vlastního zážitku.....
Dostali jsme se k období před druhou světovou válkou. V té době měla TJ přes 800 členů a zaměřovala se hlavně na tzv. základní tělovýchovu a sportovní gymnastiku. Ta byla opravdu na výši; TJ měla i přeborníky Sokolské obce. Sportům vedení TJ příliš nepřálo. Ale v činnosti byl loutkářský sbor a nějaký čas poskytovala TJ přístřeší i ochotnickému souboru Tyl. Od roku 1936 provozovala TJ vlastními silami i kino.
Těžko popisovat a vzpomínat, co všechno se v té době v TJ odehrálo v souvislosti s celospolečenským a celosvětovým děním. Za války byl Sokol zakázán a budova sloužila pro ubytování německých vojáků. V posledních dnech války byla i ona, tak jako mnoho plzeňských objektů, poškozena, ale díky nadšení členů proběhly v neuvěřitelně krátké době potřebné opravy. První poválečná léta byla dobou velkého rozmachu TJ, i když počet členů byl oproti předválečnému stavu poněkud nižší (asi 550). Byly pořádány veřejné cvičební hodiny, tělo-cvičné akademie, žákovské besídky, členové TJ vystupovali na veřejných cvičebních hodinách v místech blízkých i vzdálených. Muži se stali na několik let pojmem v nářaďovém tělocviku, volejbalisté patřili mezi nejlepší v kraji. Celá jednota se připravovala na XI. všesokolský slet v r. 1948.
Po únorových událostech a následujících opatřeních v duchu nových tendencí bylo několik členů vyloučeno "akčním výborem". Snaha o to určovat lidem náplň jejich volného času a diktovat příslušnost k tělovýchovným jednotám podle pracoviště v rámci procesu "sjednocování tělovýchovy" vedla na jedné straně k formálnímu nárůstu členské základny (všechny místní sportovní organizace - DTJ, kopaná, kuželky, zápasníci, cyklisté - byly do TJ zapojeny). Na druhé straně však řada členů odešla. Někteří do jiných TJ, někteří znechuceni zanechali tělovýchovné činnosti vůbec. V r. 1950 bylo rozhodnuto začlenit TJ do Závodní tělovýchovné jednoty Škoda Plzeň. Spojení však bylo víceméně formální, protože ZTJ Škoda měla svých starostí dost. Činnost doubraveckého střediska upadala, jednu chvíli se dokonce uvažovalo o jeho zrušení. Neslouží příliš ke cti bohužel převážné většině tehdejšího členstva, že nebyli ochotni něčemu takovému zabránit a připouštěli možnost, že bude zničeno to, co jejich otcové vybudovali. Tím více je třeba ocenit úsilí malého zbytku ostatních, kteří dokázali něco, co se dá s trochou přehánění nazvat zázrakem. Po osamostatnění v r. 1957 se v TJ postupně a zvolna začalo mnohé měnit k lepšímu. Vznikly nové sportovní oddíly, přišli noví členové, znovu se začaly pořádat sportovní i společenské akce, provoz zařízení pomáhala financovat vlastní restaurace.
Po listopadu 1989 byla obnovena činnost Československé obce sokolské. TJ však s návratem do ČOS váhala. Teprve v r. 1994 se naše tělocvičná jednota stala součástí dnes České obce sokolské.
Právě poslední část "vzpomínání" byla před pěti léty předmětem diskusí a různých připomínek. Mnozí z těch, kteří onu velmi problematickou dobu zažili, uchovali ve svých pamětech fragmenty událostí, většinou silně ovlivněné vlastním postojem a mírou vlastního zapojení do událostí, které probíhaly. Kde je pravda, kdo svými činy hájil zájmy TJ a kdo možná spíše svoje, na to bude mít velmi pravděpodobně každý poněkud jiný názor. Jedno však je jisté: Tělocvičná jednota Sokol Plzeň- Doubravka nezanikla, po celou dobu své existence sloužila účelu, pro který byla založena a který jí její zakladatelé - naši předkové - vložili do vínku. Žije dál a je schopná nabídnout své služby i dnešní společnosti.
Podívejme se nyní na historii jednotlivých sportovních oddílů, které v TJ působí. Podklady pro tuto část našeho bulletinu zpracovali: Ing. Vratislav Tomášek, dlouholetý člen, cvičitel a funkcionář odboru sokolské všestrannosti, Miloš Rýdlbauch, dlouholetý funkcionář a trenér oddílu volejbalu, JUDr. Jaroslav Schmied, jeden ze zakladatelů oddílu badmintonu, Ing. Milan Řihošek a Ladislav Plachý st. za oddíl nohejbalu a Karel Louma, předseda oddílu kulturistiky. Historie oddílu stolního tenisu je natolik krátká, že si na hod-nocení jeho činnosti budeme muset ještě nějakou chvíli počkat.